Projekt Kulturních novin byl postaven v roce 2009 na ideji družstevního vydavatelství - takového, kde sami čtenáři financují vydávání listu, který odebírají a čtou. Družstevní vlastnictví tak mělo být - a také je - zárukou nezávislosti na majiteli, velkých vydavatelích, politických stranách a státu. Inspirováni podobnými projekty v okolních zemích, jali se první členové družstva opravdu noviny vydávat, jako tištěný čtrnáctideník s velmi netradičním obsahem - kromě recenzí a kulturního zpravodajství se v novinách redaktoři často pouštěli do oblasti společenských věd a politiky, ke kterým přistupovali ze v Česku neobvyklých úhlů pohledu, často kritických, vždy ale velice podnětných a osvěžujících ve srovnání s „velkými deníky“. Největším nedostatkem nekonformního listu tak zůstávala jeho periodicita, kdy glosování události jednou za 14 dní nestačilo tempu soudobého dění. Přes všechny své drobnější »porodní bolesti«, se mně Kulturní noviny natolik zalíbily, že jsem věnoval na Vánoce roku 2012 rodičům předplatné a těšil se, že při občasných návštěvách do listu také nakouknu.
To se také stalo, nicméně družstvu se nakonec nepodařilo zajistit dostatečný počet předplatitelů ani stálý tok nových zájemců o členství, a tak v červnu roku 2013 Kulturní noviny přestaly vycházet jako tištěný list a překlopily se pouze do elektronické podoby. Činnost družstva se nicméně neomezila jen na vydávání novin a protože téma družstevnictví doprovází list od počátku a prolíná se jeho celou existencí, rozhodli se hlavní ideoví vůdci projektu uspořádat na toto téma konferenci.
12. října jsem proto využil příležitosti poslechnout si na půdě Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity příspěvky praktického i teoretického rázu z úst známých i neznámých myslitelů. Rozhodně k nejzajímavějším patřila analýza Ilony Švihlíkové, kterou jsem si dobře pamatoval nejen z rozhovoru vedeného ve filmu Závod ke dnu v opuštěné sudetské továrně. Jako téměř jediná se totiž opravdu věnovala fenoménu družstevnictví, jakožto zvláštní formy vlastnictví a řízení podniků a jeho specifik v poměru ke vztahům mezi zaměstnanci a zaměstnavateli a stabilní pozici na trhu obecně. Krátký projev jsem si skutečně užil a byl jedním z mála skutečně inspirativních, které podněcovaly k přemýšlení a nabízely možný výhled do budoucna, byť poněkud idealizovaný. Škoda, že paní docentka záhy zmizela směrem ku Praze a nezůstal tak prostor k diskuzi nejen nad tématem, ale třeba také nad otázkou, proč se v nastávajících volbách do poslanecké sněmovny rozhodla vybočit ze své dosud spíše alternativně orientované dráhy a kandidovat za Zemanovce (jak se později ukázalo, zcela neúspěšně).
Druhou proslulou účastnicí konference byla Táňa Fischerová, někdejší kandidátka na prezidentku republiky, která rozvedla několik svých zkušeností z velké politiky, spíše však vyznívajících rezignovaně z pohledu odcházejícího ve srovnání s nastupující a ambiciózní předřečnicí Švihlíkovou. Žel v kontrastu s ekonomicky laděnou analýzou vyzněl její příspěvek spíše populárně, vemlouvaje se do tušeného souznění publika, aniž by lámal zažité představy a vytvářel tak nové hrany, o které by se mohly ideje posluchačů poranit.
Třetím v mém žebříčku subjektivní zajímavosti byl bezesporu páter Leoš Ryška. Ačkoliv má k družstvu daleko, křesťanská televize Noe představuje těžko uvěřitelný projekt, použiji-li církevní rétoriky, malý zázrak v českém mediálním světě. Komě optimistického pohledu na problematiku médií od člověka zapáleného pro věc páter také - a to, považme, teprve na počátku rozbíhajících se církevních restitucí - potvrdil moji představu, že církve jsou se svými věrnými klienty, pevnou strukturou a často velice silnou vůlí činovníků stále nedoceněným a podceněným zdrojem - a to nejen finančním - pro širokou škálu aktivit. Boje o využití církevního zázemí - finančního, movitého, nemovitého ale i ideového až dokonce manipulativního se pravděpodobně v příštích letech teprve všichni staneme svědky.
Objevem pro mě byla problematika zejména venkovského družstevnictví v období československé první republiky. Příspěvek Nadi Johanisové především o knize prvorepublikového a válečného ministra Ladislava Feierabenda, nazvané Zemědělské družstevnictví do roku 1952, ve mě vzbudil takový zájem, že jsem si knížku (na místě nabízenou) skutečně koupil a ačkoliv jsem ji dosud nečetl, po prohlédnutí několika prvních stránek se na ni velice těším, jsa překvapen zejména těžko uvěřitelnými počty a šíří záměrů pro zakládání družstev ve 20. a 30. letech 20. století. Výborně také zapadne do rámce textů o Zbrojovce Brno a odbojové činnosti Karla Stallera, kterou se aktuálně zabývám.
Příspěvek Veroniky Frélichové o komunitním zemědělství se částečně minul tématem, neboť v případě jí popisovaných provozů nešlo o družstva, a tak, přestože jsou si oba systémy (místní zemědělci spolupracující se stálou skupinou zákazníků vs. družstvem vlastněné a provozované zemědělské podniky) v některých ohledech blízké, autorka pouze potvrdila počáteční tezi konference, že družstevní vlastnictví z českého zemědělství spíše mizí a to nejen pod vlivem pachuti nedobrovolné kolektivizace v počátcích československého socializmu.
Kritická přednáška Květoslavy Pohlhammer Lauterbachové snad ani nebyla vůči problematickým jevům nespravedlivá, drtivá kritika podmínek pro malé podniky čelící konkurenčním obrům je leckdy na místě, příspěvek však postrádal konstruktivního ducha i závěry, které by člověka obohatily něčím jiným než v poslední době stále častěji a všeobecněji přijatým dogmatem, že všechno je špatně.
Vyvrcholením však bylo vystoupení Aleny Suchánkové, která nejen, že nepřispěla zhola ničím do debaty o družstevnictví, ale navíc postupně odbočila od příspěvku o alternatiním zemědělství k reklamě na své komerční projekty, které však nebyla schopna popsat do té míry, abych ji přestal podezřívat z vysloveného tmářství. Přestože se měla zabývat alternativními lokálními měnami a směnnými systémy a při vědomí, že její uvedená specializace spočívá v navrhování a realizaci trvale udržitelných lidských usedlostí, příspěvek nevedl odnikud nikam. Ve chvíli, kdy si začala autorka vysloveně protiřečit v odpovědi na dobře mířenou otázku ohledně předražených školení, která pořádá, neodbytně mně začala připomínat styl podomních prodejců zaručeně kvalitního zboží. Uvedený odkaz na organizaci Permakultura, který jsem chtěl prolinkovat je ke všeobecné škodě momentálně nefunkční (patrně nebyl sdostatek udržitelný).
Třešničkou na dortu, tentokrát v pozitivním slova smyslu, byl anglicky pronesený příspěvek Konny Gellenbeckové na téma řízení, provozu a odbytu německého ryze družstevního deníku taz.die tageszeitung, který vychází, prodává se, je čten a oblíben desetitisíci čtenářů. Nejen velikostí a tedy počtem potenciálních odběratelů je Německo v oblasti družstevnictví na nesrovnatelně lepší pozici než Česko.
Nad závěrm ze své účasti na netradiční konferenci jsem pár dní uvažoval a čím déle jsem přemýšlel o družstevnictví a družstvech, tím stručnější a jasnější můj výsledný dojem byl: družstva musí být malá a musí jich být málo. Přestože jde zdánlivě o nihilistickou myšlenku, pokusím se vysvětlit, proč tomu tak není: družstev musí být málo proto, aby jejich členové měli dostatek času na to se jim věnovat a být v nich alespoň trošku aktivní. Družstvo s pasivními členy je totiž velice nebezpečnou a snadno manipulovatelnou institucí - to je také důvodem, proč musí být družstva malá. Ostatně nejlepším potvrzením mých závěrů byla až neuvěřitelně ironická skutečnost, že čtyři dny po skončení konference zkrachoval patrně největší družstevní průmyslový podnik světa - baskický Fagor, vlastněný družstvem Mondragon s více než 85000 členy. Takže ještě jednou závěrem - družstva mají své místo v ekonomických i kultuních strukturách zdravé společnosti, ale musí být malá a musí jich být málo.
Související články: | | Téma:
Politika a společnost
Politika nejen jako aktuální dění, ale rovněž zamyšlení nad budoucností a někdy také retrospektivní pohledy do minulosti na to, co už nejde odestát, ale nemělo… |
|
